OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bratislavskí extrémni experimentátori 0N0 v deň jesennej rovnodennosti vo svojom vlastnom vydavateľstve vydali kazetové splitko, na ktorom sa o priestor podelili s nemeckým jednočlenným projektom OWL. Tomu patrí strana A s piatimi skladbami, v ktorých poslucháča Christian Kolf (gitary, basgitara, vokály, syntetizér, v štúdiu mu s bicími pomohol Tentakel Parkinson) vezme na výpravu menej tradične stvárnenými končinami extrémnej atmosférickej hudby. Tá balansuje na pomedzí doom a death metalu, ale oba štýly spracováva v duchu 21. storočia, klasické formy tak miznú v bahne i výbuchoch neuroticky zvoniacich disharmónií a rozdivočených plôch, nad ktorými sa nesie prevažne čistý, ale svojsky exaltovaný vokál, neraz prechádzajúci do kriku a revu. Hudba je často pomerne svižná, objavia sa i náklepy a celkovo je tento na prvé vypočutie ťažšie uchopiteľný kus metalového dunenia, zahalený do psychedelicko-ambientného hávu, rozhodne originálny.
7 / 10
Tam, kde sa OWL vybúri v piatich dejstvách s časovým rozpätím od 1:23 až po 7:55, si S (vokály), A (gitary, vokály) a T (gitary, vokály, programovanie) vystačia s len dvomi, prvé má však 10:21 a druhé 12:05. Ide tu sčasti aj o oprášenie staršieho materiálu, niečo je z roku 2012, niečo z 2018 a 0N0 sa na rozľahlých „hudobných lánoch“ oddávajú „droneniu“ nad industriálne zafarbenými doom/deathmetalovými riffmi, vťahujúcimi poslucháča ako pohyblivý piesok či asfaltové jazero, pričom sa v chladnej a temnej, záhadnej atmosfére rozlieha ťažký bolestný hrdelný rev sprevádzaný éterickými vokálmi z dimenzie, v ktorej nečaká nič dobrého. Ťažká, pomalá a drviaca hradba harmonizujúcich i disharmonizujúcich gitár, sprevádzaná ruchmi, taká je prvá skladba, druhá je naopak rýchlejšia, zúrivejšia, aby ešte pred polovicou prešla do skoro príjemnej, upokojujúcej náladovky. Po nej opäť výprask a záverečná pasáž vás nechá rozplynúť sa vo voľnejšom, ale opäť len zlovestnom duchu. V žánri „metal, ktorý neomieľa pradávne vzorce, ale snaží sa kamsi posúvať“ je toto splitko vydarené hudobne, zvukovo i graficky a vzhľadom na limitovaný náklad je aj pomerne exkluzívne.
8 / 10
Vydáno: 2019
Vydavatel: The House Of What You See
Stopáž: 42:25
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.